Začarovaný kruh... - Šokující překvapení

Victoria byla hodně brzy vzhůru, a tak se v klidu oblékla do nového hábitu a zamířila na snídani do Velké síně. Doufala, že tam trefí. Snape nebyl zrovna jeden z nejlepších průvodců. Měla však štěstí. Ve společenské místnosti sedělo několik děvčat, se kterýma se včera dlouho do noci vybavovala, a tak se k nim přidala. Aspoň měla jistotu, že hned první den nezabloudí.

Ve velké síni bylo poměrně prázdno a docela klid, což Taře vyhovovalo. Rychle se najedla. Měla obrovský hlad poté, co jí byla odepřena večeře. Když dojedla, tak ještě chvíli vysedávala u stolu a bavila se s ostatními. Po chvíli přišel Draco a k jejímu údivu ji pozdravil a dokonce si vedle ní i sedl.

Snape mezitím obcházel jednotlivé žáky své koleje a rozdával jim rozvrhy. Jeden podal i Victorii a začal s ní rozebírat, na které předměty se přihlásí. Jediný problém byl v tom, že neměla možnost udělat zkoušky NKÚ, tudíž Snape si přesně nebyl jistý, na které předměty se přihlásit může a na které ne. Jelikož ale neměl náladu věnovat jí ještě víc času, než tak učinil doteď, tak jí nařídil pár předmětů, do kterých se Tara bez řečí přihlásila. Bylo jí jedno, co jí vybral. Konečně pokračoval v otravování i zbylých studentů, a tak se Tara mohla trochu uvolnit.

„Ehm,“ vynutil si Draco Tařinu pozornost. „Víš, že se hrozně podobáš jedné dívce?“ jen tak nadhodil a snažil se, aby to znělo ledabyle.

„Skutečně?“ upřímně se podivila a věnovala mu jeden ze svých pronikavých pohledů.

„No, teď se třeba díváš úplně stejně,“ reagoval na Tařin pohled. Ta jen vyvalila oči. Tohoto Draca neznala.

„Dobrá, ona měla trochu kratší vlasy, a taky je měla světlejší,“ pokračoval Malfoy.

„A…“ chtěla dál vyzvídat, ale přerušila ji sova, která před ni postavila velký balík. Než se stihla vrátit k rozhovoru, tak byl Draco pryč. Poměrně rychle to pustila z hlavy a rozbalila balík. V něm našla všechny učebnice a školní potřeby, které ještě včera večer objednala. Nečekala, že přijdou tak rychle. Hodila sově do váčku několik galeonů, co ještě měla u sebe. Snad si nikdo nevšimne, že jejich rok výroby se rozhodně neshoduje se skutečností. Ale co by chtěli? Peníze jsou peníze.

Ve spěchu sbalila krabici i rozvrh, ještě si vzala na cestu jeden toast a vyrazila zpět do svého pokoje, aby si věci uložila a vybrala si podle rozvrhu jen ty, které bude dnes potřebovat. Zaradovala se, že má první hodinu volnou. Aspoň se nebude muset tolik honit. Rozhodla se tedy, že se půjde trochu projít.

Zamířila ven ze sklepení a pokračovala Vstupní síní po schodišti do vyšších pater. Cestou potkávala spousty studentů, kteří jeden po druhém zalézali do tříd. Chvíli na to zazvonilo a chodby znatelně osiřely, až na Taru a nějakého toho opozdilého studenta.

Procházela chodbou a naslouchala tomu klidu, který mezi tolika mladými lidmi byl něčím skoro neskutečným. Sem tam k ní doléhaly hlasy profesorů, které byly tlumeny dveřmi jednotlivých tříd. Připadalo jí to neuvěřitelné. Nikdy nezažila takový úžasný pocit. Neměla možnost studovat ve škole. Připadala si jako v oblacích, ale ne na dlouho. Někdo ji z těch oblak rychle a tvrdě srazil dolů. Pokusila se vzpamatovat, zatřásla hlavou a porozhlédla se po viníkovi její nenadálé přítomnosti na chladné kamenné podlaze. A pak ji zahlédla, jen o necelé dva metry dál. Očividně se pokoušela vyškrábat na nohy a cestou posbírat pár rozházených učebnic.

„Co děláš!“ štěkla po ní Victoria. Takhle jí zkazit rozjímání, za to by se mělo krutě trestat.

„No promiň!“ odsekla dívka, aniž by se na ni podívala, neměla čas se otáčet a ještě se mile usmívat.

Tara rychle vyskočila na nohy a přiblížila se ke stále dřepějící dívce, sklonila se a pomohla jí sebrat zbylé učení. Podívala se na knihu kterou držela: „Hm, přeměňování pro 7. ročník. Takže jsi v sedmým?“ pokusila se o nezávaznou konverzaci, ale nedostalo se jí odpovědi. Zvedla oči od učebnice a podívala se na dívku, která nehybně stála a koukala na ni jak na zjevení.

„Co je?!“ vyjela po ní nevrle Tara. Její pohled se jí moc nelíbil.

„Já… nic. Jo jsem ze sedmého ročníku, ale tebe neznám…“ podezřívavě pronesla a stále si ji měřila přísným pohledem.

„Já jsem z šestýho, ale jsem tu nová,“ hrdě pronesla Victoria. „Jo a jmenuju se Victoria, ale můžeš mi říkat Tara.“

„Těší mě, já jsem Alex Faweks, ale všichni mi říkají Lexi,“ konečně se představila dívka. V Taře jako by hrklo. Vykulila oči a teď vypadala přesně tak, jako před chvílí Alex, když tak upřeně zírala na Taru.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se trochu vyděšeně Lexi.

„Ne… teda jo, jsem v pořádku!“ vykoktala Tara a stále koukala stejně stísněným pohledem jako sardinka z přeplněné krabičky prosíce o vysvobození i za cenu, že ji někdo sní.

„Promiň, už musím jít. Mám teď hodinu a už tak jdu pozdě,“ pronesla Lexi a usmála se na Taru.

„Jasně! Promiň, že jsem tě zdržela. Měj se, snad se ještě potkáme,“ nadhodila Victoria přátelsky.

„No, nevím…“ zaváhala Alex poté, co se podívala na znak na Tařině školním hábitu. „Měj se!“ ještě dodala než zmizela v protější učebně, která jako by s jejím příchodem ožila.

Tara stála na chodbě a nevěřícně koukala na dveře učebny, za kterými se skryla Alex. Hlavou se jí honily neuvěřitelně zmatené myšlenky. Pomalu jí začalo docházet, že když se vrátila v čase, jediní známí, na které zde narazí, nebudou jen Potter a Malfoy.

V tu chvíli se zděsila ještě víc. Co když tady narazí na… Rychle začala listovat pamětí a usilovně vypočítávat jednotlivá data ze života jejích známých a příbuzných. Po chvíli se jí značně ulevilo. Nebyla si přesně jistá, ale pár mlžných vzpomínek ji utvrzovalo v přesvědčení, že tu na ni nenarazí. Představa, že by zde potkala vlastní matku, která zde jednu chvíli také studovala, byla dostatečně děsivá. Už tak jí stačilo, že se právě setkala tváří v tvář s vlastní tetou, sestrou jejího otce.

Ještě chvíli tupě zírala do zdi, než se vzpamatovala a uvědomila si, že za pár minut zvoní. Bylo by asi lepší jít hledat třídu Obrany proti černé magii. Po Snapem vedené prohlídce si nepamatuje zhola nic.
Měla štěstí, že ve Vstupní síni potkala své spolubydlící Pansy a Millicent, a tak, ač nerada, se k nim přidala.

Učebna Obrany proti černé magii zatím zela prázdnotou, což jí vůbec nevadilo, aspoň si mohla vybrat místo, kam si sedne. Však kdo dřív přijde, ten dřív mele. Všimla si, že obě děvčata si sedla do krajní řady, a tak si zde také vybrala místo, přesněji ten nejvzdálenější a nejskrytější roh v poslední lavici. Pohodlně se usadila a položila si znuděně hlavu na stůl.

Zaujatě pozorovala své spolužáky, jak přichází a snaží se zabrat místa co nejvzdálenější od katedry. Teď pozorovala hádku dvou nebelvírských chlapců, kteří se usilovně prali o místa v zadní lavici. Tara se jim musela smát. Kdyby se lépe rozhlédli, tak by si mohli všimnout, že ještě jedna zadní lavice není obsazená. Ale proč by je měla upozorňovat? Takhle se nenudí, když pozoruje jejich vzájemné pošťuchování se.

Trochu se zavrtěla, začínala dostávat křeč do levé ruky, na které až do teď ležela. Její zrak zabloudil ke dveřím, kterými zrovna procházela ona slavná trojice, z které Victoria znala jen Harryho Pottera a Weasleyho, jehož křestní jméno jí bylo stále neznámé. Jméno dívky, která je doprovázela, bylo pro Taru tajemstvím. Jediné co věděla byl fakt, že bez ní by Potter nikdy nedokázal to, co se mu v budoucnu podaří a nebo to, co se mu doteď podařilo. Vrhala po všech třech nevrlým pohledem, ale ti si jí ani nevšimli, o to lépe. Do třídy vstoupil i Malfoy s Crabbem a Goylem. Ti dva hromotluci, jak viděli, že Tara sedí na jejich místě za ní okamžitě vystartovali a začali dorážet. Tara si jen znechuceně odfrkla a trochu se převalila. Malfoy je však okřikl, aby ji nechali být. Usmál se na ni a sedl si o lavici dopředu. Tara mu jen tiše poděkovala a vyhnala Goyla, když se pokoušel posadit se na volnou židli vedle ní. Ten se jen nafoukl a odkráčel jinam.

Ještě chvíli pozorovala dění ve třídě, než vstoupil samotný profesor Snape. Až teď Taře docvaklo, kdo tento předmět vlastně učí. Povzdechla si a pomyslela si, že to asi bude pěkná nuda, už proto, že jí tento člověk zrovna dvakrát vtipný nepřipadá.

Místo pozdravu Snape prohlásil něco ve smyslu, že jim nenařídil otevírat učebnice, což bylo Taře divné, ona tu svou ještě ani nevytáhla z tašky. Pak si jen všimla, jak jediná členka slavného tria schovává knihu vypadající jako učebnice Obrany. Povzdechla si ještě víc a zase se pohodlně uvelebila hlavou na lavici.

Chvíli na to začal Snape pomalu s nadšením vyprávět o černé magii, což Taru potěšilo, ale zároveň udivilo. Po několika nudných vteřinách Snapeova blábolání si Victoria připadala zase jako v transu. Sotva se držela, aby tu neusnula. Vrtalo jí hlavou, jak to dělají ostatní, kteří sedí bez hnutí, sledují Snapea na každém kroku a věnují mu svou pozornost. Ona byla ráda, že ještě nezavřela oči a neusnula.

Sotva postřehla cosi o neverbálních zaklínadlech a chvíli na to už musela na Snapeův rozmar vstát a začít něco dělat. Zrovna teď, když se tak skvěle nudila. Všichni studenti se rozdělili do dvojic a na Victorii zbyl jeden zmijozelský student, se kterým ještě neměla možnost se seznámit. První, na co se ho však zeptala bylo, co mají dělat. Chlapec jí podal nepotěšující odpověď, že bude muset bojovat a při tom použít neverbální kouzla. To Taru zrovna moc nenadchlo. Neverbální zaklínadla jí nikdy moc nešla.

Podařilo se jí vykouzlit několik neúspěšných pokusů a jeden částečně úspěšný, kdy sice použila neverbální kouzlo, ale z nějakého jí záhadného důvodu, nemělo takový účinek, jaký by mít mělo. Avšak i tak byla spokojená.

„Počkejte ukážu vám…“ Tara zaslechla tyto Snapeova slova, která plně přilákala její pozornost k původci této fráze.

Snape se postavil namísto Weasleyho a chystal se zaútočit na Pottera. Taře se po dlouhé době rozzářila očka. Konečně se začne něco dít. Profesor zamířil na Harryho a ten jen instinktivně křikl: „Protego!“ Toto štítové kouzlo mělo takovou sílu, že odrazilo Snapea na protější stěnu.

Tara vyvalila oči, jako všichni ostatní v této místnosti. Okamžitě se jí hlavou prohnalo, že Potter je sice idiot, ale docela schopný idiot. Snape se rozzuřeně vyškrábal na nohy a namířil si to přímo k Harrymu.

„Vzpomínáte, co jsem říkal – že budeme cvičit neverbální kouzla, Pottere?“ vztekle sykl.

„Ano,“ přitakal Harry.

„Ano, pane.“

„Mně nemusíte říkat PANE, pane profesore.“ odsekl dřív, než si vůbec stihl uvědomit, co říká. Všichni kolem jen zalapali po dechu, jediná Victoria měla chuť se z plna hrdla rozesmát.

Snape pak ještě Harrymu uložil na sobotu další trest, jako by mu nestačil ten, co má dnes.

Zbylé hodiny byly pro Taru stejně tak nudné jako Obrana, až na Lektvary. Ne že by byl profesor Křiklan o něco víc zábavný jak Snape, ale pořád to byl Tařin nejoblíbenější předmět, tudíž se snažila neusnout. Měli za úkol uvařit lektvar štěstí, se kterým si Tara vždycky trochu lámala svou hlavičku, ale nikdy jí nedělalo větší problémy ho uvařit. Tentokrát se však rozhodla, že ho raději uvaří špatně. Nemusí na sebe upoutávat pozornost. Pokud tento lektvar bude chtít, tak si jej později uvaří sama. Nemá zapotřebí ještě vyhrávat Křiklanovy přihlouplé soutěže.

3. Kapitola || 5. Kapitola

EpilogČervivé jablko ZrcadloSnový lektvarVzpomínkaTajný úkrytDalší snobský večírekSídlo rodiny MalfoyůPaní FaweksováNic není takové, jaké se zdá být Smrtijed? Na tom záleží?Uteč nebo zemřešPoprvé... a naposled?Záhadná návštěvaNitrozpytOsudVánoční překvapeníŽabí princRoztržka ve společenské místnostiStrašlivá skutečnostTajemná záhadaNepříjemný, ale i tak milýŠokující překvapeníPrvní setkáníPrvní kroky jsou nejtěžšíDruhá šance